Malou knížečku „Buddhova cesta“ jsem napsal z pohledu jednoduchého principu: pravé buddhistické učení je popis skutečnosti. To znamená, že posledním kritériem je soulad se skutečností, nikoliv soulad s písmy. Pro krátký text Buddhovy cesty to znamená, že by se vlastně v principu mohla obejít bez citací z původních buddhistických textů.
Samozřejmě skutečnost je neomezená, a tak může existovat mnoho různých typů popisu (z různých pohledů a za různým účelem) a můžeme popisovat různé části skutečnosti. K tomu se vrátíme později. Teď chci zmínit druhou otázku, a to, zda je princip souladu se skutečností opravdu buddhistický. Pokud mluvíme z pohledu pálijského kánonu, je to naprosto jasné. Buddha v něm často opakuje, že něco říká na základě svého „vidění a vědění“. A stejný princip je dán obecně – jde o to, vidět něco vlastníma očima a vědět, co to je. Slovo „vidět“ tu ovšem zastupuje všechny formy vnímání, včetně vjemů mentálních objektů.
V nedávné době jsem narazil na jakousi námitku: buddhista přinejmenším na začátku neví to, co Buddha, takže jedná na základě víry v něj. To je ale nedorozumění. Princip skutečnosti přece nepopírá rozdíly mezi lidmi. Mluvíme o tom, co je kritériem přijetí něčeho za správné. Vezměme si jako podobenství ideálního studenta fyziky: když jde studovat nějakou fyzikální teorii, pak to, že nechápe všechno, co jeho učitelé, neznamená, že se při studiu fyziky řídí kritériem víry. Je pravda, že na začátku musí předpokládat, že řešení existuje (jinak by se do toho nepouštěl) a že příslušný učitel je schopen mu k tomu něco říci. Nechá si od učitele vyložit téma – možná se musí naučit nějaké věci, které zatím neuměl – a pak ho promyslí a prochází si všechny kroky tak dlouho, až je všechny pochopí. Pak už je v této věci na učiteli nezávislý. Nepotřebuje mu věřit. Na cestě životem je to ovšem těžší a složitější, ale to nic nemění na povaze kritéria skutečnosti (vlastní zkušenosti).
V jistém smyslu jsme tak v paradoxní situaci: jednotlivá tvrzení Buddhova učení se vyznačují tím, že sama o sobě nejsou nijak specificky „buddhistická“ – jsou to prostě věty popisující skutečnost. Kde je tedy „buddhismus“?
02
Jestliže základním souborem našich vět jsou prostě věty popisující skutečnost, které z nich patří k Buddhovu učení? První, triviální, odpověď je, že je to dáno fakticky, historicky. Buddhismus je historický proud, který se odvíjí od působení jeho zakladatele někdy v pátém století před Kristem v severovýchodní Indii. Ten proud představuje velký kus dějin, dva a půl tisíce let vývoje, obsahuje spoustu historických faktů a artefaktů všeho druhu, včetně rozsáhlých textů, uměleckých děl a tradic atd. Tím vším se tu ale nezabýváme. Zde uvažujeme o základních faktech lidské existence, o tom, co se týká i nás.
Samozřejmě jen díky tomu historickému proudu existuje buddhismus a můžeme uvažovat o rekonstrukci jeho jádra pro dnešek. Je zde ale rozdíl v metodě a jejím účelu. Zde nám nejde o to, najít historickými metodami přesný tvar původního Buddhova učení – ono to ani nejde už proto, že na to máme příliš málo historicky ověřitelných informací. Zde jde o to, dojít s pomocí pálijského kánonu (nejstaršího dochovaného souboru buddhistických textů), elementární logiky a selského rozumu/psychologie k vymezení jádra Buddhova učení pro nás. Dodatek „pro nás“ upozorňuje na fakt, že i při naprosto správném odvození můžeme dojít k jiným formulacím, než k jakým bychom došli za časů Buddhy. Uvidíme.
O tom, že ne všechny správné popisy skutečnosti jsou součástí Buddhova učení, se přímo mluví v pálijské kánonu, např. v často citované rozpravě o simsapovém háji. Buddha tam mnichům říká, že k nim mluví jen o tom, co dává smysl; o tom, co vede k odpoutání, osvobození od vášní, ustání, utišení, poznání a pochopení, vyvanutí. Častěji ale Buddha říká, že mluví o tom, jak vzniká, trvá a zaniká utrpení. Důvodem pro přednost negativních formulací je to, že jsou uchopitelné i pro toho, kdo nezná z vlastní zkušenosti cíl. Může tedy začít na základě principu zkoumání skutečnosti ve vlastní zkušenosti. V každém případě zde máme druhé vymezení Buddhova učení: jsou to ta správná tvrzení, která se týkají vzniku, trvání a zániku bolesti a utrpení.
V této chvíli je asi třeba něco doplnit. Právě z důvodu konkrétní historické situace některá (samozřejmá) vymezení nemusí Buddha vyhlašovat. Působil v prostředí asketů, mnichů, poustevníků a nemusí tedy říkat, že mu nejde o společenský pokrok ani o vědecké poznání přírody a společnosti, které by odstranilo lidské bolesti a zajistilo větší blahobyt pro všechny (přesně vzato tehdy asi tyto představy ani neexistovaly). A všichni lidé z tohoto prostředí měli předpokládaný společný cíl – dosažení spásy či osvobození. Otázkou bylo jen, jak toho může jednotlivec dosáhnout.
03
Protože člověk není vybaven jen jednoduchým vnímáním, ale také pamětí, představivostí a ingeligencí, popis v předchozím odstavci není zdaleka úplný.
Pokud proběhl uvažovaný první vjem normální – řekl bych zdravou – cestou, jeho výsledkem je informace, zda je tento vjem žádoucí nebo ne. Tato informace se nějak uloží v našem těle. Samozřejmě ta informace není jen čístá informace „ano“, „ne“, má jistou intenzitu a naladění (člověk není počítač). Pokud ale má zůstat v základě informací, nesmí tato intenzita překročit jisté hranice. Při splnění této podmínky je naše prožívání funkční – víme, které vjemy jsou pro nás kladné a které záporné, a není tu nic víc. Jsme plně otevřeni dalším informacím.
Pokračujme dál, k dalšímu opakování stejného vjemu (podobného natolik, že je vnímán jako stejný).* Uvažme nejprve linii vjemů nepříjemných. Pokud se opakuje nepříjemný vjem, jeho paměťový záznam se posiluje, a tím také roste – může růst – jeho význam pro vnímající bytost. To může vést ke dvěma typům reakce: konstruktivní a destruktivní. Konstruktivní reakce znamená, že se jedinec snaží zjistit příčinu nežádoucí situace a možnosti, jak se jí vyhnout, pokud to jde. Pokud to nejde (při daném stavu poznání), nezbývá, než se sám situaci přizpůsobit. Destruktivní reakce může mít více podob. Při uvědomělé reakci si uvědomuji problém a hledám řešení, jenže nesprávným způsobem. Pokud reakce probíhá zcela neuvědoměle, je mimo kontrolu a rozvíjí se živelně podle osobních dispozic. Vzhledem k tomu, že základní ladění procesu je bolestné, rozvíjí se spíše destruktivní sklony a reakce – odpor (v extrémní formě nenávist) a strach. Výsledkem je pak nový psychický komplex, který může mít mnoho podob, od drobných „mušek“, zvláštností či zdrojů nepohodlí až po zásadní problémy (blok,trauma, fobie ap.).
Ve skutečnosti je asi běžná kombinace uvedených procesů – uvědomělých i neuvědomělých. Člověk cítí nějaký problém, ale nechápe jeho příčiny. Snadno pak dojde k tomu, že si něco vymýšlí nebo se chytne něčeho, co slyší a vyhovuje jeho naladění.
Teď se podívejme na opakování vjemu příjemného. Samozřejmě i zde platí, že opakováním se paměťový záznam posiluje. Reakcí na to je vznik záliby v daném jevu; z té se může vyvinout to, čemu říkáme závislost.
04
Shrnutí procesu: z jednoho vjemu se opakováním stane věc/předmět/situace, ke které máme vztah chci/nechci. (Zde ještě je ta libost/nelibost vázána na svůj předmět, neexistuje samostatně.) Z toho se může (ale nutně nemusí) vyvinout samostatná entita – touha/odpor – která už žije vlastním životem. Ta se může vyvinut do krajní podoby, kterou můžeme označit jako závislost/fobie. Tím myslím psychický komplex, který nejen že žije sám sám o sobě, ale vlastně už řídí život člověka, který si ho vypěstoval a který už není schopen ho zvládnout, neposlechnout. Není ostrá hranice mezi tím, co označuji jako entita touha/odpor a závislost/fobie. Už i to první mě omezuje, působí nepohodlí, transformuje můj život. V zásadě jsem ale schopen tu věc odložit, neposlechnout (i když při tom mohu trpět).
Vyvstává tu ovšem otázka, proč vlastně bychom neměli jen čistě sledovat dosažení slasti a vyhnutí se bolesti. Stručně řečeno – protože to nejde. Pro zdůvodnění musíme vystoupit z toho velmi úzkého modelu fungování bytosti, v jehož rámci jsme teď uvažovali. Jde o to, že mechanismus bolesti a slasti je fakticky jen jeden aspekt existence, který má pomáhat orientaci a pohybu ve světě. Pokud jevy s ním spojené překročí pomocnou funkci a začnou určovat průběh života, celý systém přestane fungovat.
Představme si robota, který funguje na základě sady programů pro pohyb ve svém prostředí a má stanovené nějaké úkoly. Je vybaven také mechanismem bolesti a slasti, protože potřebuje nejen vědět, že se mu např. pálí kabely, ale také mít silnou motivaci to zastavit. A naopak má být odměněn za to, že se chová korektně, výhodně pro svou konstrukci. Pokud by ale nastala situace, že by se jen neustále snažil vyhýbat nebezpečí přehřátí kabelů anebo naopak jen seděl u zásuvky, protože by bylo příjemné dobíjet baterie, nemohl by plnit zadané úkoly. Mohl by ovšem říci: „No a co?“ Jenže pak bychom asi takového robota odpojili od zdroje úplně a poslali do opravy.
Člověk ovšem není robot, ale jeho fyzická složka má dané zákony fungování a stejně tak je daná sada vnitřních programů, které určují jeho cítění a jednání. Základy dostaneme do vínku už při početí, na jejich základě se pak později v rámci nějakého společenství učíme tomu, co bychom v našem příměru označili jako programy. Ty pak primárně určují naše jednání i cíle, které jsme schopni si stanovit (s plným vědomím nebo instinktivně). Takže pokud skončíme tak, že chceme jen sedět u nějakého zdroje blaženosti a nedělat nic jiného, zabrání nám v tom několik věcí: 1) umřeme hlady; 2) nenechá nás okolí; 3) sami s tím nebudeme spokojení, protože naše dlouhodobé programy stále platí a říkají nám, že bychom měli dělat něco jiného.
05
Chceme-li něco dělat s jistou situací (napravovat ji, pro příště se ji vyhnout), potřebujeme vědět, co se vlastně děje. To znamená vědět: co to je, jaká je její příčina a co dělat, aby nenastala (v této strastiplné podobě) znovu. Je tu ale několik problémů. První je samozřejmě ten, že zpravidla vůbec neusilujeme o to, abychom zdroj našeho utrpení nějak poznali. Prostě se snažíme uniknout a pak pokračujeme v chování stejném jako předtím. Anebo se sice v okamžiku krize opravdu ptáme a snažíme se to řešit, ale přestaneme s tím, jakmile to nejhorší přejde.
Další pastí je to, že si dáváme triviální odpovědi. Ukazujeme na to, co je „venku“ – na vnější věci či osoby. Jinak řečeno, nemůžeme za to my, ale někdo jiný. Tímto způsobem můžeme projít životem, aniž bychom cokoliv pochopili nebo se něco naučili.
V jistém smyslu tou nejzáludnější možností, jak se vyrovnat s životními otázkami, je převzít nějaké hotové řešení. Pro některé lidi je to dokonce předem daná možnost, protože v nějaké náboženské tradici nebo přesvědčení vyrostli. Jenže odpověď, kterou mám dříve, než jsem se zeptal, není odpověď na mou otázku. Soubor obecných pravd mi není nic platný, dokud to nejsou moje pravdy – pokud to není vlastní poznání. Teprve když něco vím sám za sebe, může mi to pomoci s mým životem. Jinak řečeno, nenasytí mne, když budu pevně věřit, že moje kuchařská kniha je ta nejlepší, ale nic podle ní neuvařím.
To vše platí samozřejmě stejně i v případě, že si to „hotové“ řešení sám vyberu. Vlastní výběr sice dává lepší předpoklad pro osobní přístup, ale sám o sobě nic nezaručuje. Odpovědi, které předcházejí vlastní hledání, a přesvědčení o pravdách, které nejsou opravdu naše vlastní – to je vždy jalové.
To neznamená, že by člověk nemohl jít po cestě, kterou už použil někdo jiný. Jen po ní musí opravdu jít, ne o tom mluvit nebo si na to hrát. To může být problém i pro toho, kdo to opravdu chce. Skutečnou pastí je ale představa, že se mohu svézt (k čemuž tradice svádějí). Protože na rozdíl od vědeckých nebo technických poznatků životní zkušenosti nejdou příliš snadno přenášet (vlastně to nejde vůbec). Jinak řečeno, jsme tu v situaci, že opravdu musíme všechny důležité věci objevit sami. Může nás při tom někdo či něco postrkovat, inspirovat, navádět, ale objevit je musíme sami pro sebe a za sebe.
Buďme tedy rádi, že nám tradice donesla nějakou zvěst a inspirující texty, ale nepleťme si zprávu a jejího posla.
06
Když se vrátím k tomu, že chci řešit svůj život jako celek, nevím, kde začít. Můj život není jeden celek, je to změť problémů, představ, nároků, vzpomínek atd. Některé jsou naléhavé právě teď, některé se vynoří, když ty naléhavé ustanou. V každém případě v tom nevidím žádný systém.
To je důvod, proč jsou tak lákavé hotové soustavy – prostě některou přijmu za svou a mám buď opěrný bod nebo dokonce odpovědi na všechny otázky. Už jsme se ale dohodli, že hlavním buddhistickým principem je soulad se skutečností; jinak řečeno, doopravdy vím jen to, co vím ze své vlastní zkušenosti, sám za sebe. A protože vlastní zkušenost se nedá jednoduše předat či přijmout jako informace, nemůžeme jen převzít cizí poznání. Musíme k němu dojít sami. Ovšem že můžeme hledat pomoc, ale ani s pomocí to není snadné.
Problém je v tom, že vlastně nevíme, co chceme udělat. Nemáme ani otázku. Víme jen, že máme se sebou problémy, že nejsme spokojeni. Obrazně řečeno, je tu problém, kudy jít, když neznáme cíl. Naštěstí ve skutečnosti je to lepší, než v podobenství s cestou. Cesta životem jde okamžik za okamžikem, krok za krokem. A první krok je prostě ten další z místa, kde právě jsme. A ten další krok na cestě životem musíme udělat tak jako tak. Takže je tu ta základní jednoduchá možnost žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To nám sice nezaručí nalezení zásadního životního řešení, ale jistě nás od něj nevzdaluje.
Chceme-li svůj život uvědoměle zlepšovat, vede to k postupné cestě, kdy zkrátka řešíme jeden problém za druhým. Nejdříve přijde na řadu to, co nás nejvíc bolí, pak přijdou na řadu menší obtíže, a tak budeme postupovat dál, až do takového ztišení všech bolestí a nepokoje, že se budeme moci zastavit a podívat se na svůj život vcelku. Nejde o to, abychom byli dokonalí, ale abychom dosáhli vyrovnanosti takové, že budeme schopni se klidně dívat. Pak nakonec jistě dojdeme pomoci.
07
Postupná cesta, jak jsem ji minule označil, se jeví jako dlouhá a nemající zaručený výsledek. Bohužel je to tak – když něco hledáme, nemáme zaručený výsledek. A zde je problém ještě horší, protože nehledáme řešení přesně definovaného problému; hledáme, ale nevíme tak docela, co. Když nám nejde jen o zlepšení některé části našeho života, ale o řešení vcelku, je to zásadní rozdíl, který si člověk uvědomí teprve, když to vezme opravdu vážně. Uchopit život vcelku znamená to, že se na něj chci podívat s odstupem; znamená to, že ho musím vlastně v jistém smyslu opustit.
Jednoduchý a názorný výklad této věci najdeme v nejstarších buddhistických textech. Výklad je založen na pojmu znovuzrození a podle něj můžeme chtít: 1) zlepšení tohoto života; 2) lepší narození v příštím životě; 3) opustit úplně koloběh životů. V prvních dvou bodech není tak zásadní rozdíl. Je to prostě rozdíl mezi tím, jestli se chci mít dobře teď, v tuhle chvíli, nebo (také) někdy později, po nějaké době. Malý praktický příklad nedoporučeného jednání: je to rozdíl v tom, jestli se napiju alkoholu jen mírně nebo nemyslím na zítřek a napiju se tak, že mi potom bude špatně. Takže jeden důležitý rozdíl tu přece jenom taky je: jde o to, zda své jednání kontroluji nebo mne ovládá nějaká závislost (nebo strach nebo jiná nutkavá pohnutka).
Mezi prvními dvěma postoji a tím třetím je zásadnější rozdíl. Jde o to, jestli se chci mít ve světě dobře nebo chci svět opustit. Když použijeme tuto formulaci, asi každý chápe, že to je opravdu velký rozdíl a že naprostá většina lidí (včetně těch, kdo mluví o duchovní cestě) takový postoj nemá, protože chtějí prostě nějaký lepší svět. Svět je všechno, co znám, takže chtít opustit svět znamená jít do úplného neznáma, vstoupit do něčeho, co se jeví jako naprostá prázdnota. Proč bych to měl dělat? Dává to smysl jen tehdy, když jsem opravdu hluboce přesvědčen, že tento svět, jak běžně funguje, je neuspokojivý a že ve skutečnosti to musí být jinak. Právě v této situaci Buddha odešel z domova. Ani on si ale nebyl jist, kudy jít. Protože opravdu hledat znamená nevědět (a vědět o tom).
08
Systematické výklady toho typu, jaký jsem uvedl v předchozích odstavcích, obsahují jedno nebezpečí: mohou zavádět systém či pořádek i tam, kde není. Podobenství zase uvádějí v omyl ty, kteří je chápou příliš doslovně (jako když si představují, že „opustit svět“ znamená se nějak vypařit, popř. vystoupat na nebesa). Slova jako „lepší znovuzrození“, „opustit svět“, „ukončit znovuzrozování“ z minulého příspěvku jsou jen podobenství. V tomto případě to zahrnuje např. to, že procesy, na které ukazují, se odehrávají i v rámci jednoho života. V rámci našich úvah jsme k „opuštění světa“ dospěli jako ke kroku stranou, který nám umožní podívat se na svůj život a nalézt hlavní problém a jeho řešení (pokud existují). I to je vlastně obrazné vyjádření, protože náš život není prostě věc, na kterou se můžeme jednoduše podívat.
A se světem to je jinak, než se na první pohled zdá. Svět, který znám, je vždy můj svět. Není to prostě objekt či soubor objektů, něco na mně zcela nezávislého. To znamená, že z něj nemohu vystoupit. Jsem jeho součástí. Cokoliv znám, je část světa, cokoliv dělám, dělám ve světě. Svět nemá hranice, ke kterým bych mohl dojít a překročit je. Svět, který znám, je všude, kde jsem já. Takže jediná možnost jak „opustit svět“ je opustit sám sebe, opustit své „já“.
To vypadá jako klasický případ „z bláta do louže“. Jestliže já sám jsem ten problém, jak s tím mohu něco dělat? Opět jsem ve stejné situaci – cokoliv udělám, udělám to já, udělám to podle svého pochopení a ve prospěch svého já. Kamkoliv se dostanu, jsem tam zase já. Vlastně je to ještě horší než s opuštěním světa: svět sice vidím zmateně a zkresleně, ale sám sebe nemohu vidět vůbec. Nemohu přece vidět sám sebe, tak jako oko nemůže vidět samo sebe. Možná tu ale jedna cesta je. Mohu přece sám sebe vidět v zrcadle, resp. mohu vidět tělesnou podobu, kterou pociťuji jako svou součást. Pokud by to mohlo fungovat i v přeneseném smyslu, měl bych metodu, jak vidět svůj život a své problémy. První otázka tedy je, zda existuje nějaké takové „zrcadlo“ a co by to mohlo být.
Jestliže svět je můj svět a přitom se na svět mohu dívat, vidím v něm i sám sebe (resp. své otisky). Že si to běžně neuvědomujeme, je následkem toho, že já sám pro sebe jsem samozřejmý a tak se nevidím – s částečnou výjimkou vlastního těla.
09
Jestliže odstoupení od světa je možné jen jako odstoupení od sebe, znamená to, že já sám jsem tím, co mám pozorovat ve světě. Z toho vychází, že pozorování světa (jehož jsem součástí) má dva základní módy pozorování světa – pozorování toho, co vnímám jako ostatní svět a toho, co vnímám jako sebe sama (či patřící mně). To dělení je problematické a to, jak ho sám chápu, se může se měnit – proto jsem neřekl jednoduše: pozorování světa a sebe sama. Je ale pravda, že mluvit přesně je někdy zdlouhavé, a tak budu dále mluvit o „světě“ a „sobě“. Nezapomeňme ale, že jsou to jen zkratky: ve skutečnosti vidím svět vždy jako můj svět a sebe sama vidím vždy jen jako součást světa.
Na první pohled je jasné, že pohodlnější a přirozenější je pozorovat svět. Pozorovat svět a vytvářet v mysli jeho modely je přirozenou součástí lidské existence, patří to ke snaze člověka obhájit a zlepšit svou existenci. Bohužel je ale pro lidi velmi obtížné vidět ve světě sám sebe. Pravidlo, že „ve světě je to, co je uvnitř“ je v různých obměnách součástí všech možných esoterických učení, ale právě proto jsou „esoterická“ – pro většinu z nás nepoužitelná a uzavřená, i kdyby byla vypsaná na fasádách všech domů.
Asi je tedy nevyhnutelné zkoušet se dívat na sebe. Jenže je velice obtížné říci, co to je „já sám“. Nepočítám odpovědi teologického typu, protože ty nepředstavují vlastní vědění a poznání. Chceme-li něco reálného dělat, musíme pracovat s tím, co doopravdy známe. Co ale tedy „svého“ známe? Jasné je tělo a jeho projevy. Zde ovšem nechceme řešit problémy lékařské, takže tato část lidské osobnosti není pro nás primární. Tělo ale může fungovat jako zrcadlo, na kterém se vyjevují jevy ve sféře mentální, a to je nepochybně velká a zajímavá oblast zkoumání.
Pro rozlišování mentálních jevů navrhuji použít naši řeč. Jestliže něco označujeme, je tu reálná naděje, že budeme schopni to také zkoumat. Říkáme: „(Já) vidím, slyším, atd. to či ono (vnímání); myslím si, že …, pamatuji si, …, chci …, cítím se nějak …, (myšlenky, vzpomínky, pocity, volní projevy); vím, že …, jsem si vědom … (vědomí).
Celkově tedy dostáváme tyto oblasti pozorování: tělo a (některé) jeho funkce; vnímání; pocity; myšlenky/představy/vzpomínky; vědomí/stavy vědomí.
Na co se ale doopravdy budeme chtít dívat, závisí na tom, co nás zajímá. Pokud mě něco právě silně trápí, určí to můj zájem. Pokud chci všeobecně zlepšit svůj život, závisí to na mém založení, na mé osobnosti. Pokud chci dosáhnout něčeho definitivního – i když není příliš jasné, co to je – je to obzvlášť obtížný úkol. Je to jako když v pohádce princ zahlédne krásnou princeznu nebo se dokonce o ní jen doslechne a vydá se za ní, přestože ani on, ani nikdo v okolí neví, kde žije.
10
Ještě tu trochu upřesním dvě dříve použité formulace, protože jsou dost důležité.
Co to znamená, že svět je vždy můj svět? Svět je vždy, nevyhnutelně, světem, jak ho vidím. A vidím ho přes docela složitý filtr, který má mnoho částí či vrstev. Jsem bytost této galaxie a planety; jsem člověk; jsem součástí nějaké kultury a jazyka; narodil jsem se konkrétním rodičům a tak mám jisté dispozice a vlastnosti; byl jsem nějak vychován; žiji v nějakém prostředí a okolnostech; mám za sebou svou historii, svůj život, který mne formoval; a konečně jsem také vždy v nějakém stavu tělesném a duševním. Tím vším je podmíněn můj svět a nemůže to být jinak.
Je důležité uvědomovat si vlastní podmíněnost, protože jinak se snadno stane, že budu prosazovat svoje představy jako absolutní pravdu.
Co znamená, že pozoruji sám sebe jako součást světa? Člověk nemůže sám sebe vidět přímo, jako nemůže oko vidět samo sebe. Připomeňme přirovnání k zrcadlu: člověk vidí v zrcadle jakýsi obraz, který není zajisté on sám. Je to jeho odraz ve světě, který ovšem už prošel nějakou transformací; je to součást světa. Uveďme si konkrétní příklad z jiné oblasti: něco mě hodně naštve, budu se vztekat, ale pak mě to přejde (když to dobře dopadne:-) a řeknu si: „Co blbnu? Vždyť je to úplná hloupost.“ V tu chvíli jsem zahlédl kousek sebe sama, jenže z minulosti. Takže tím „zrcadlem“ je tu paměť. Přesně vzato už tento kousek v tu chvíli možná necítím jako sebe sama, protože neodpovídá moji představě o mém já. Jenže co by to mohlo být jiného? Je to snad někdo jiný? Nebo to jsou jen věci, které se dějí samy od sebe?
Běžný a „přirozený“ je ovšem ten postup, kdy člověk vidí příčinu svého hněvu výhradně někde venku, a pak jde a snaží se zničit nebo alespoň potrestat toho, kdo to způsobil. A když to nejde, ničí sám sebe. Pro upřesnění podotýkám, že příčinou mého hněvu může samozřejmě být, že někdo jiný opravdu něco udělal špatně. Jak už jsme ale o tom mluvili dříve, tady není naším tématem napravovat ostatní. To je jiná věc. Tady řešíme svůj svět.
Mnohdy je situace ještě horší v tom, že člověk si ani nepřipouští, co vlastně dělá nebo co cítí – natolik to odporuje představě, kterou o sobě má. Třebaže všichni lidé okolo něj jasně vidí, jak se chová, on o tom neví. Pak už zbývá jen ta možnost, že se na to člověk nakonec – jednou – podívá očima jiných lidí, i když asi ne zcela dobrovolně. Zrcadlem tu není naše vědomí ve funkci paměti, ale jiný člověk.
Když se vrátíme k tématu, je tu jeden optimistická poznámka: ať už chceme řešit konkrétní problém nebo zlepšit svůj život nebo překonat svět, metoda je v zásadě stále stejná. Musíme se dívat a vidět, co se opravdu děje. Musíme poznat svět, to znamená poznat sebe sama.
11
Proč není zlepšování světa tím nejvyšším cílem? Pokusím se říci, co se říci dá: každé zlepšení světa je jen dočasné, i v případě, že je vůbec možné; leckdy ale ani není možné, protože na to nemáme dost sil a času nebo bychom k tomu potřebovali ostatní a ti mají zase jiné představy o tom, co se má zlepšit. Takže pokud zlepšení světa bude naším cílem, nikdy svého cíle nemůžeme dosáhnout natrvalo a často vůbec nebo jen z malé části. Pokud od toho budeme odvozovat své štěstí a spokojenost, bude závislé na tom, co dělají jiní lidé, na tom, co se děje a stalo někde jinde, aniž jsme měli sebemenší možnost to ovlivnit.
Tím není řečeno, že se nemáme snažit o lepší svět. Jen by na úspěchu tohoto počínání nemělo záviset naše štěstí. To můžeme odvozovat jen z toho, zda jsme k tomu zlepšení příspěli nejlépe, jak jsme uměli.
Buddha už ve svém mládí (tedy ještě před tím, než mu příslušelo označení „buddha“) došel k jednoduchému závěru. Jestli existuje řešení neuspokojivosti života obecně, musí být toto řešení zcela jiné, než je tento život. Jestliže věci světa vznikají a zanikají, toto musí být stále zde. Jestliže věci světa podléhají rozpadu a zkažení, toto musí být stále stejné bez vady a kazu. Jestliže bytosti tohoto světa trpí chorobami a smutkem, toto nesmí podléhat ničemu takovému. Má to tedy být zcela jiné, než tento svět, současně to ale nesmí být něco jiného – jinak by to nebylo pro tento svět žádné řešení.
Toto je pouhé vyjádření logiky věcí; není tím řečeno, že ono řešení opravdu existuje, neřkuli co to je. Jeho hledání označil později Buddha jako „ušlechtilé hledání“. Pokud se někdo rozhodne jít touto cestou, ať už z víry nebo s pocitem, že nic jiného nezbývá, co může dělat?
Ať už chce jít člověk dále jakkoliv, základem jeho cesty je vyrovnání se světem. Obrazně řečeno, nemůžeme hledat jiný způsob světa, jestliže nás plně zaměstnává tento světa nepustí nás ani na chvíli. Nejde o to, být dokonalý, protože řetězce příčin jsou bez konce a nemůžeme je všechny opravit. Jde o to, aby tu nebylo něco, co nás tíží nebo ruší tak, že nemůžeme zůstat v klidu.
Vyrovnat se se světem znamená určitě různé věci pro různé lidi. Jinak vypadá u mladého člověka, který se rozvíjí, a jinak u starého, který mnoho věcí uzavírá. Vždy to ale nakonec musí obsahovat smíření a odpuštění.
12
Vkládám tu poznámku trochu starší, protože je to k tématu a zdá se, že potřebuji delší čas na pokus vymyslet něco rozumného o další cestě. Poznámka pochází z předvánočního času roku 1991 a nejen svým datem, ale také obsahem ukazuje, že jsme se doma dívali na televizní pohádky (alespoň tedy já a starší dcera).
(17. 12. 1991)
O Cestě
Někteří říkají, že je Cesta.
Někteří říkají, že není žádná Cesta.
Je to asi jako v pohádkách,
když hloupý Honza slyší o krásné princezně
– nebo ji dokonce na okamžik spatří –
a vypraví se za ní.
Tuší, že je, ale neví kde,
nemá nic, než bláznivé odhodlání.
A tak jde Tam, neví Kam,
jde přes hory a řeky,
jde přes hluboké rokle a neproniknutelné lesy,
jde proti příšerám a drakům,
jde a nesmí se ohlížet
napravo ani nalevo ani zpět,
aby nepropadl peklu a neoctl se zpátky.
A když dojde a přemůže draka,
anebo zlého čaroděje,
ožení se s princeznou
a zbývá mu už jen
s ní šťastně žít až do smrti.
Je ovšem pravda, že pohádky o princezně bývají i jinak. Často hrdina zachrání nejen princeznu, ale zároveň s ní i celé království. V království se zakletou princeznou to vlastně ani nejde jinak. Chce-li hrdina osvobodit princeznu, musí zároveň zachránit i království; chce-li zachránit království, musí osvobodit princeznu. Není jiné cesty.
Někdy se za princeznou nevydává hloupý Honza z chaloupky, ale princ. Ten ale musí stejně na cestě o všechno přijít, protože k pohádkové princezně nevede žádná „královská cesta“ a není možné k ní dojít obtížen majetkem, královskou výchovou a vzděláním. Každý musí opustit vše, chce-li získat vše.
Někdy to vypadá, jako by existovala nějaká zkratka. Poutník něco řekne či udělá a najednou se octne o kus dál nebo dokonce přímo před cílem. Je to podobné jako s příšerami, které zmizí, když poutník projde přes ně. Jak by mohl poutník procházet cestu, která neexistuje?
13
O cíli našeho hledání jsme už dříve (v předminulém příspěvku) řekli dvě věci: že nemá mít ty vlastnosti světa, kvůli kterým hledáme něco jiného, a že to přitom nemůže být něco úplně jiného, protože by to pak nebylo řešením problémů světa (byla by to nějaká existence s námi nesouvisející).
Začnu tím druhým bodem: ten znamená, že to, z čeho chceme uniknout, i to, co má být řešením, je právě teď zde a v tuto chvíli. Není a nemůže tu být žádná cesta ve smyslu řady postupných úkolů, která by končila v cíli – protože ten je podle zadání nepodmíněný. Není to ani cesta z tohoto světa do nějakého jiného. Obojí je právě teď a tady. Jde jen o změnu pohledu. Tato změna může nastat, ale nedá se udělat. Nemohu záměrně změnit tento pohled, jestliže to je jediný pohled a jediný svět, který znám a ve kterém žiju. Není tu nic, co bychom s tím přímo mohli udělat. Můžeme jen čekat, zda se to stane.
Tento princip nám nenabízí žádný návod do života, dává nám ale povzbuzení – je to stále zde: nemusíme nikam jezdit, o nic usilovat, nemusíme ničeho dosahovat.
Podívejme se na druhý princip, týkající se podoby našeho cíle. Tento princip říká – když to shrnu – že cíl neobsahuje utrpení v žádné podobě. Je to zde jinak než u toho druhého bodu? Můžeme s tím něco udělat? Zcela obecně vzato ani zde nemůžeme nic udělat. Existují základní fakta, základní rámec našeho života, ve kterém se vše odehrává, a způsob, jakým se to odehrává, a nemůžeme s tím nic dělat. Když už jsme se narodili, musíme také zemřít; musíme zestárnout (pokud neumřeme mladí, což asi není věc, kterou si přejeme) a s tím prodělat i mnoho změn k horšímu; v průběhu života potkáme nevyhnutelně spoustu věcí, které nám nebudou pohodlné, příjemné nebo dokonce budou velmi bolestné. Takže to jsou věci, se kterými nemůžeme nic udělat.
V tomto životním rámci se pak odehrává náš život, se kterým ovšem něco dělat můžeme. Kolik toho můžeme udělat, závisí na okolnostech a na naší osobnosti, ale vždy je tu oblast rozhodování.
Takže na první pohled to vypadá, že tu máme dvě oblasti: věci, které nejsou v naší moci (narození, stárnutí, smrt; potkávání věcí příjemných a bolestných), a věci, které jsou v naší moci (to, jak žijeme). Ve skutečnosti ale potřebujeme se na to podívat ještě alespoň jednou.
14
Věnujme ještě „druhý pohled“ tomu, co je a není v naší moci. Základní životní fakta opravdu nemůžeme změnit. Co však můžeme udělat, je změnit svůj vztah k nim. A to je zásadní možnost, protože v tomto vztahu je největší zdroj našeho trápení. Něco mohu brát jako daný fakt a prostě tomu přizpůsobit své jednání či svůj život; nebo se mohu stejnou věcí trápit, neuznávat ji, naříkat, že je to nespravedlivé ap. Pak tou hlavní bolestí není věc samotná, ale můj vztah k ní.
Když se na to podíváme ještě blíže, je to trochu komplikovanější. Strach ze smrti, strach z bolesti i řada základních potřeb mají samozřejmě přirozený, řekněmě pudový, základ, který zajišťuje samotnou existenci člověka nebo jakékoliv jiné bytosti. Jenže díky svým mentálním schopnostem může člověk budovat na tomto základě celou říši bolesti, utrpení a zla a taky to bohužel dělá. Skoro se zdráhám říct: „Zkuste si představit svět bez toho všeho utrpení, které není nutné, které není od přírody; bez utrpení, které jsme sami vytvořili.“ Je to těžko představitelné, protože svět, ve kterém žijeme, je svět plný bolesti, kterou jsme sami vytvořili; bolestivost je jeho základní stavební složka.
Přitom tady jsme už ve sféře toho, co je v naší moci. Proč budujeme svět bolesti a utrpení, když každý chce štěstí? Obecně – a zjednodušeně – řečeno je to prostě omyl. Děláme něco jiného, než chceme. Řečeno trochu přesněji: buď jednáme prostě automaticky a naše automatické jednání nás nevede správným směrem, nebo sice konáme záměrně, ale bez vědomí a pochopení, co vlastně děláme. Anebo jednáme proti svému přesvědčení, s vědomím, že jdeme do neštěstí, ale „nemůžeme si pomoci“ nebo „je to silnější než já“.
A jak to tedy je s věcmi z oblasti toho, co je v naší moci (tedy s naším životem)? Vypadá to velmi komplikovaně a složitě, protože svět chápaný jako komplex věcí je opravdu hodně složitý, ale v jádru je to docela jednoduché. Jak už jsme to probírali někdy na začátku našich úvah, jediné, co je opravdu plně v naší moci, je to, co děláme my sami – naše činy. A jádrem našich činů jsou naše rozhodnutí, pohnutky, záměry. To je to, za co neseme odpovědnost. Ke všemu ostatnímu je přesně vzato správný postoj stejný, jako k věcem, které nejsou v naší moci. To znamená – je to prostě tak. Je to „příroda“ (i když nejčastěji lidská), která vůči nám vystupuje jako vyšší síla. Nemá smysl hádat se s bouří. Lepší je být na ni připraven.
15
Proč člověk vytváří bolest a utrpení, které není nutné? Řekl jsem minule, že to je díky mentálním schopnostem. To vypadá trochu divně – vždyť intelekt nám přece právě dává možnost si rozmyslet, co je pro nás nejlepší! Je tu asi více problémů. Za prvé: lidský svět se vytvářel ne uvědoměle a se záměrem usilovat o lidské štěstí, ale v boji o přežití. Tím jsou zformovány představy, postoje a návyky lidí, které je pak mohou ničit, místo aby jim prospívaly, jestliže se uplatňují mimo rámec, ve kterém vznikly. Další věc je, že z boje o přežití se stává úsilí o zabezpečení, a z toho pak boj o moc a nadvládu, a to jsou věci, které nikdy nekončí.
Rozum nenahradil emocionální a pudovou vrstvu. Všechny ty vrstvy, historicky vzniklé, tvoří jakýsi propletenec, ve kterém není snadné se vyznat. V každém případě rozum si sice představujeme jako svou nejvyšší schopnost, ve skutečnosti ale vlastně zpravidla slouží těm „nižším“, a tak běžně směřuje k naší skáze.
Další problém je v tom, že mentální sféra nevytváří jen modely reálného světa, ale buduje své vlastní světy. Samozřejmě už základní modelování světa nutně obsahuje i chyby. Když si ale člověk začne budovat celý nový svět ve své hlavě a pak se podle něj začne chovat i ve světě skutečném, omyl je vysoce pravděpodobný. V okouzlení svým vlastním světem, nad kterým má plnou kontrolu (nebo si to myslí), chová se, jako by se skutečný svět měl řídit podle něj, a když se to neděje, snaží se k tomu okolní svět – to znamená ostatní lidi – donutit. Jinak řečeno, člověk si často plete svůj svět se světem všech, a když dojde ke konfliktu, je pevně přesvědčen, že ten vnější svět je špatně. Reakce na to zahrnují vše od běžných každodenních nedorozumění až po vyhlazování celých národů nebo skupin lidí, kteří by v tom našem správném světě neměli existovat.
Co s tím dělat? Obecně řečeno prvním dvěma odstavcům odpovídají dva kroky: vědět, co vlastně děláme, a pochopit to. Jen tak je možné začít dělat to, co opravdu chceme. Třetímu pak odpovídá nutnost pochopit, že svět, jak ho vidím, není absolutní či objektivní, je to můj svět. Když se to podaří, skončí nutnost boje všech proti všem.
16
Závěr předcházejícího příspěvku nás zase dovedl k (pomalé a dlouhé) cestě a (rychlé) ne-cestě. Usilovat o to, abychom věděli, co děláme, lze obecně řečeno dvojím způsobem: buď se o to prostě snažíme v průběhu normálního života nebo se to snažíme nacvičit ve specificky vyhrazeném prostoru a čase. To je vlastně ústřední typ buddhistické meditace, která se označuje nejčastěji jako „meditace vhledu“. Originální termín ovšem znamená „(správné) vidění“, takže to oblíbené označení je překlad velmi volný a hlavně velmi optimistický. Není žádná záruka, že nás nějaká meditace dovede k předepsanému cíli. Můžeme si nacvičovat, jak v klidu sedět a vidět, co se děje, ale nemůžeme zaručit, že po nějaké určené době prohlédneme; podobně jako nemůžeme zaručit, že po určené době zkoumání nějakého problému něco objevíme nebo vynalezneme.
Pokud se tedy budeme přísně držet principu zkušenosti, pak jsem dospěli ke konci – či začátku – toho, co můžeme obecně říci. Pokud nechceme hlásat předem a bez skutečného vlastního poznání, že je nějaká hlavní příčina problémů v životě a jaká, musíme prostě žít a dívat se.
Když pak správně uvidíme, co se děje, může se stát, že spatříme problém. A když se to stane, bude možný další krok: určit příčinu(y) problému. To nemusí být snadné, ale když se to podaří, může nastoupit proces léčení. Je to prosté, i když ne snadné. Je potřeba jenom jít dál a je věcí našeho srdce, kam půjde, co bude chtít, co bude hledat.
Poznámky
Následovat Buddhovo učení je dost zvláštní věc – znamená, že rozhodně nebudeme následovat Buddhovo učení. Alespoň ne v tom smyslu, že bychom prostě jen dělali, co nám někdo zvěstoval nebo předepsal. Následovat Buddhovo učení nemůže nikdy znamenat zproštění se odpovědnosti, protože jeho jádrem je vlastní poznání a cílem je vlastní osvobození či vyvanutí (nebo jakkoliv to nazveme). V každém případě jde o moje srdce a hlavu, ne někoho jiného; musím léčit svou chorobu, ne někoho jiného.
Dá se namítnout, že základní problémy lidské existence jsou obecné a univerzální a že tedy i lék může být stejný. To je pravda, ale nic to nemění na faktu, že ten lék musí vzít a strávit každý sám a že to ve skutečnosti není tak snadné, jako vzít si pilulku. (Ve starém buddhismu se říká, že buddhové mohou ukázat cestu, ale jít po ní musí člověk sám.) Bohužel to ani není tak, že když mi někdo sdělí nějaký pravdivý fakt, hned ho pochopím a osvojím si ho i prakticky, včetně důsledků. Mohu klidně celý život opakovat nějaký soubor pravd a nepochopit z toho vůbec nic. Tato situace je dokonce velice záludná, protože proč bych měl něco hledat, když už mám po ruce všechny pravdy?
Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdybychom se z buddhismu dozvídali – pokud bychom o to měli zájem – jen ty věci, které souvisejí s běžnou zkušeností, to, co si můžeme sami odvodit či ověřit. Vysvětlení, pojmenovaná řešení či věci označované jako pravdy, by měly zůstat stranou, takže odpovědi na naše otázky by mohly být naše odpovědi a ne odpovědi naučené z knih či přednášek. Je ovšem jasné, že v době knihtisku a internetu takový postup běžně není možný. Mohl by se odehrát pouze tak, že by člověk někoho potkal a ten by mu řekl právě jen to, co by bylo vhodné.
Buddhistický důraz na vlastní zkušenost spojený s faktem, že člověk už předem všechno „ví“, se nejčastěji řeší v tom smyslu, že člověk sice ví, jak to je, ale musí se přesvědčit na vlastní oči. To vypadá hezky, ale obávám se, že správnější popis situace je ten, že člověk neví nic, ale myslí si, že ví, a proto si také myslí, že ví, co má dělat. Doopravdy to ale neví – může to být jakkoliv. Ve skutečnosti záleží na jeho srdci, co doopravdy dělá.
Jistou variací na ten postup, že se „přesvědčíme na vlastní oči“, je to, že předložené řešení vezmeme jako hypotézu, kterou musíme sami nezávisle ověřit. Jinak řečeno, nezaujímáme pozici žáka, který jen chce pochopit, co mu říká učitel, ale pozici kolegy, který ověřuje předloženou teorii. Obávám se, že není příliš mnoho lidí, kterým vyhovuje takové pojetí celé věci.
Libor